neděle 24. července 2011

Panorámata z vrcholu Breithorn


Panorámata složená z 10 fotek při 360°. Pokud máte zájem o větší rozlišení, pošlete mi email nebo zanechte vzkaz v komentáři. Během týdne ještě přidám nějaké snímky výstupu z Google Earthu.

úterý 19. července 2011

Moje fotečky z výstupu na Matterhorn

V neděli jsem konečně našel trocha chvilku k úpravě mých foteček, doufám, že se Vám budou líbit. Odkaz nalezněte na mém fotogalerii.

neděle 17. července 2011

Čtvrteční sestup do Zermattu a návrat do rodné vlasti

Po včerejším náročném výstupu jsem spal jak zabitý a ani ráno se mi nechtělo vstávat, když mě Péťa vzbudil již brzy, v půl osmé, se slovy: „Hned balíme a jedeme domů!“. Minuty se nekonečně vlekly, až jsem se z lehkého šoku vzpamatoval, celý rozlámaný jsem se dal do kupy a vysoukal se ze stanu ven do nevlídného počasí. Bylo zataženo, pošmourno, trochu chladno a Matterhorn byl celý zahalený v oblacích. Při balení věcí vidím přicházet Péťu zezdola, oznamuje mně, že mu jeho spacák při manipulaci vyklouzl z ruky a skutálel se ze skály dolů k ledovci. Dohodli jsme se, že se pokusíme na zpáteční cestě do Schwarzsee sejít dolů po části ledovce, najít spacák a zkrátit si tak cestu. Při balení věcí nestíhám tempo, a tak mi Helča pomáhá se složením stanu. Po sbalení věcí a krátké snídani ve formě müsli tyčinky vyrážíme s batohem na zádech na lov spacáku. Sestup dolů po velkých kamenech a sněhové pláni byl náročný a unavující, z dálky vidíme červenou tečku visící na stěně asi 5 metrů od země. V duchu přemýšlíme, jak se k němu dostat, dlouze se o tom bavíme, když tu najednou trošku zafoukal vítr, spacák vyslyšel naše přání a spadl na zem. Jaká úleva! Péťa se od nás odtrhl a šel pro spacák, my jsme mezitím pokračovali v průzkumu dolní části terénu s velkým zlomem. Ani po dlouhém hledání se nám nedaří najít správnou cestu, ledovec končil prudkým srázem. Poslední volba byla se vrátit stejnou cestou nahoru k táboru a vrátit se jedinou schůdnou cestou, kudy jsme přišli. Kvůli této nepříjemnosti jsme ztratili dvě hodiny a kus energie. U chaty Hornlihütte si dopřáváme malou pauzu na odpočinek a znovu vyrážíme. Cesta dolů známou trasou nám rychle utíká, nad hlavami nám prolétlo několik vrtulníků dovážející zásoby na chatu. Během sestupu se krajina mění, teplota stoupá a naše nálada ze včerejší únavy se postupně lepší. Když jsme došli ke stanici Schwarzsee, začalo mírně poprchávat a foukat silný vítr. Od stanice jsme pokračovali dále podle cedulky mířící na Zermatt, dole na louce jsme odložili batohy a ulehli do trávy. Z našich posledních zásob se posilňujeme a z okolní krajiny čerpáme energii pro poslední úsek naší cesty. Sestup až k Zermattu přes serpentýnky zařízlé ve stráni s bujnou vegetací ubíhal rychle, neb nás poháněla představa idylky domova, pohody a domácí stravy. S Péťou a Helčou jsme stále vpředu a u každé křižovatky čekáme na opozdilce, Páju a Toma, kteří z posledních sil urvali kus cesty… :-) Až dole jsem si vzpomněl na poslední velký kus čokolády, který nosím pro případ nouze, což právě nastává. Okolo druhé odpolední jsme konečně v Zermattu, vyčerpaní, špinaví, částečně hladoví, ale šťastní, že konečně vyrazíme na cestu domů. U úchvatné zermattské kašny se svišti jsme se naposled společně vyfotili na památku. Vlakem jsme odjeli do Täsche, kde na nás čekalo Petrovo služební auto. Po balení věcí do auta a malé hygieně vyrážíme směr Praha. Při cestě se stavujeme ve městě, kde kupujeme zásobu jídla na poslední úsek naší poutě. Časté střídání v řízení zabránilo našim unaveným očím, aby se, byť jen na malou chvilku, oddaly sladkému spánku za volantem. Přes rakouské vesničky se pomalu blížíme k hranicím Německa, kde se napojujeme na dálnici směr Mnichov – Rozvadov – Plzeň – Praha. Kolem jedné hodiny se stavujeme v samoobslužné restauraci, kde si po dlouhé době dopřáváme pořádnou večeři. Kolem druhé hodiny jsme, hurá, na české půdě. Do matičky Prahy dorážíme za ranního rozbřesku, kolem čtvrté hodiny. Se všemi se loučím, nedočkavě se těším do hajan, kde se opět oddám snu o zdolání silného zermatského lva.
Celkem jsme ušli 13.2 km s převýšením 287 metrů.

čtvrtek 14. července 2011

Kdy asi vyjde poslední článek?

Omlouvám se za malé zpoždění, tento týden mám firemní školení s ŘLP a jiné aktivní činnosti, proto večer mi času moc nezbývá. Ale o víkendu budu mít více času na psaní článku a dokončení úpravu fotek. Těšte se!

neděle 10. července 2011

Pár foteček z kompaktu velkého horolezce Tomáše

Zde přikládám odkaz na fotky od Tomáše. Moje fotky zpracuji až po dopsání čtvrtečního dne, prosím o trocha trpělivosti :-)

sobota 9. července 2011

Nejnáročnější výstup a touha za splněním velkého snu

Včera, když jsem kolem deváté dopsal svůj deník a než jsem se chystal napsat zprávu své nejbližší, vzal jsem si prášek na spaní, který mi dal Péťa. Poprvé v životě jsem mohl vyzkoušet, jak funguje tato zázračná pilulka. Účinek se dostavuje po půl hodině, načasoval jsem tak, abych stihl dopsat a včas usnul. Poslední zprávu jsem psal skoro v polospánku a skutečně za půl hodiny jsem nejen práškem, ale i únavou usínal. Kolem jedné ranní mě budí Pája, který mi záviděl klidné spaní. Od něj jsem se později dozvěděl, že byl vzhůru kolem jedenácté a nemohl už vůbec usnout, jen čekal na dobu pro náš velký den. Z hlubokého spánku jsem se musel pořádně probrat a snažit se vzpomenout na můj stav bytí. Po nějaké době vzpamatování jsem se ze spacáku vysoukal ven a začal rychle balit. Po půl hodině jsme vyrazili do hluboké noční tmy, prozářené hvězdami a světly našich čelovek. Byla překrásná a chladná noc, majestátní hora byla zahalená do naprosté tmy a vyzvala nás k nečekanému úkolu, seznámit se blíže tváří tvář velkému neznámému dobrodružství a poznání sebe sama. Navigace s uloženou včerejší trasou nás navede na správnou cestu, nejen podle ní se řídíme, ale i našimi instinkty a „šestým“ smyslem. U stěny, kde začíná první okamžik opuštění od pevné země, se všichni modlíme k Madoně, která střeží vstup k posvátné hoře určené jen pro ty zasvěcené a zkušené horolezce. Náš první dotyk k chladné a ještě spící hoře rozžehne plamen vášně k horolezeckému umění. Pomalu se z polospánku probouzíme do stavu obezřetnosti a plného vnímání dění okolo. Cestu k prvnímu kuloáru už známe ze včerejška a tak nám cesta pěkně utíká až k místu, kde začíná nové hledání a nalezení správné cesty ve změti nekonečných bludišť. Ve svitu čelovek se snažíme orientovat podle vyšlapaných cestiček či různých značení, od červených teček až po různá kamení označující směr cesty. Někdy musel někdo napřed prozkoumat trasu a ostatní čekat na jeho odpověď, zdali nalezená cesta je správná či ne. Takovým tempem jsme postupovali výš a výš až k jednomu místu, kde jsme nemohli najít další cestu, z dálky dolů jsme si všimli světelných a malých teček horolezců, kteří se k nám rychle blížili. Usoudili jsme, že jsou to zkušení horolezci, kteří to tady dobře znají zpaměti. Jsme ve výšce okolo 3500 m.n.m., je kolem čtvrté hodiny a pomalu začíná svítat, Péťa nalézá správnou cestu a tak pokračujeme správným tempem. Po nějaké době zjišťujeme, že jdeme o něco více vpravo, opět se pokoušíme vracet na správnou cestu, Tom jde napřed na průzkum a za 10 minut nás volá, že vlevo postupují horolezci nahoru velmi rychle. Jdeme za nimi a hned se snažíme držet jejich tempo, všichni postupujeme nahoru jako vláček mravenců, kteří jdou cestou k určenému cíli. Po chvíli lezení, které nás baví, zjišťujeme, že s nimi nedokážeme držet krok. Občas ztrácíme rytmus a lapáme po dechu, raději se zastavujeme a dáváme si pauzu na oddech. Zlatavé paprsky vycházející ze slunce a vynořující se mezi vrcholky hor nás zahřejí a donutí nás se porozhlédnout okolo, z jiné perspektivy probouzejícího se rána. Hned neváhám a z batohu vytahuji zrcadlovku, abych uchoval kýč nezapomenutelného obrazu nevšedního života. Moc času na experimentování s focením nezbývá a tak se musím spokojit se třemi snímky a budu doufat, že nebudou rozmazané. Přece jen s batohem v zádech a s mým neklidným tepem srdce se nesnadno v pološeru dobře fotí. Kluci už vyrazili a já jako poslední musím dohnat ztrátu času. Jelikož mám s nadmořskou výškou zkušenosti z Nepálu, raději se nesnažím dohnat ztrátu a soustřeďuji se na správný způsob techniky dýchání a šetření sil. Mezitím se při lezení snažíme rychlejším horolezcům, kteří jdou za námi, uvolnit cestu a zbytečně tak nezdržovat jejich tempo. Okolo výšky 3800 m.n.m. už začíná být lezení čím dál obtížnější, místy mezi skály musíme opatrně postupovat zmrzlým sněhem a ledem. Horolezci, kteří jdou raketovým sprintem, jsou ve dvojicích a mají mezi sebou jisticí lano. S kluky se domlouváme, že už je na čase, abychom se rozdělili a vytvořili dvě dvojice. S Tomem se společně navážeme lanem na délku 10 metrů a vyrážíme vstříc nebesům. Je krásné a jasné ráno, bez obláčků, s Péťou usuzujeme, že máme dostatečný náskok a že nemusíme tolik spěchat. Pája s Péťou jdou první, já s Tomem se držíme za jejich zády a začínáme se jistit pomocí expresek nebo navázání lana na železné torzo zabetonované ve skále. Před šestou hodinou spatřujeme nedaleko chatu Solvay, strach, že nedorazíme do 9 hodiny včas, nás opustil a začínáme věřit, že vrchol s dostatečným předstihem stihneme. U chaty si dáváme čtvrt hodiny pauzu na posilnění, doplnění tekutin a sebrání nových sil pro poslední úsek cesty na vrchol. Zjišťuji, že je chata dobře postavená, zakotvená ve skále pomocí betonu a železných tyčí. Je velká zhruba 6 x 5 m, vybavená solární vysílačkou napojenou na horskou službu v Zermattu. Slouží jen k nouzovému bivakování za zhoršených podmínek nebo v časech zpožděných pro návrat zpět dolů. Z chaty pokračujeme dále přes horní plotnu a stále rovně až na hřeben, začínám si pomalu všímat počasí a i když vím, že se v horách může cokoliv dít, nečekal jsem prudkou změnu přicházejících obláčků, od vlajkových až po frontálních. Začínal jsem tušit a obávat se, že sen pomalu pohasíná, ale naděje umírá poslední. Doufal jsem, že toto počasí je krátkodobé. S Tomem pokračujeme dále a snažíme se dohnat ztrátu za Pájou a Péťou, kteří jsou spolu dobře sladěni v lezení. Před sněhovým hřebenem, odkud je vidět do hrozivé strmé Severní stěny, si bereme mačky, Tom mě upozorňuje a ukazuje na obláčky nad hlavou a všímá si mé neklidnosti nad vývojem počasí. Pokračujeme dále a v polovině sněhové trasy se s Tomem zastavujeme a probíráme, zdali pokračovat či ne. Jelikož jsme skryti za horou a nemůžeme pozorovat část nebe za Matterhornem směrem na východ, dohodli jsme se, že půjdeme ještě pár metrů nahoru na menší hřeben, odkud je lepší výhled. Když jsme došli k místu, stačil můj jediný letmý pohled na východ a bylo jasné, že náš sen se pomalu vytrácí do neznáma. S Tomášem voláme Péťu a Páju, že musíme dolů, stále v duchu přemýšlím, zdali se nejedná o dočasnou změnu alpského počasí. Raději vyčkáme nějakou dobu a já pozoruji nebe na všechny strany, v dálce v horách plují oblaka typu stratocumulus, a jelikož nejsem velkým odborníkem na počasí, raději ukazuji všem palcem dolů. Přece jen riziko je velké a náš život máme jen jeden, raději s rozumem sestupujeme dolů. Když k nám Péťa s Pájou dorazili, počasí se ještě zhoršilo, stačil jediný pohled do očí nás všech a bylo znát, že jsme trošku zklamaní nad prognózou celodenního počasí s jasným nebem. Důležité je umět přijmout situaci, která se již změnit nedá a myslet na náš bezpečný návrat. Koukám na hodiny, je devět hodin, a na navigaci, s Tomem jsme dosáhli výšky 4.214 m.n.m a ostatní kluci okolo 4.310 m.n.m. podle Péťových hodin, které nejsou tak přesné neb fungujou na principu změny atmosférického tlaku v závislosti na výšce. Podle Google Earthu, na kterém jsem nechal promítnout záznam naší trasy z navigace, odhaduji, že byli max. ve výšce 4.250 m.n.m. Na vrcholu jsme mohli být okolo 11 hodiny, což je tak maximum pro dosažení vrcholu. Tomáš pořizuje pár fotek z našeho nejvyššího výstupu a já připravuji lano na slaňování. Dole, kde končí svah pokrytý sněhem, zujeme mačky a postupně slaňujeme dolů. Během slaňování zjišťujeme, že asi nejrychlejší a nejbezpečnější způsob sestupu je použít obě lana najednou tak, že první horolezec slaňuje na prvním laně dolů až k jeho konci a poté připravuje druhé lano k dalšímu sestupu, poté čeká na dalšího horolezce, který s sebou nese na zádech první lano. V polovině trasy se domlouváme s jednou českou trojicí, která má delší lano (70 m), že budeme společně pomocí tří lan slaňovat. Jeden z trojice je velmi zkušený horolezec a ten slaňuje dolů první. Není jednoduché slaňovat až na konci lana a hledat slaňovací kruh nebo smyčky. Sestup až k chatě Solvay trval skoro 3 hodiny oproti výstupu trvajícím krátce jen 2 hodiny. U boudy si dopřáváme odpočinek a posilňujeme se různými energetickými tyčinkami a kusem sušeného masa. Další sestup byl velmi zdlouhavý kvůli většímu počtu nás horolezců (celkem 7), kteří se drželi pohromadě, a trval skoro 9 hodin, než jsme se dostali do základního tábora. V některých úsecích trasy slabě chumelilo a foukal silný vítr, byli jsme rádi, že jsme nezůstali nahoře viset a nebloudili v mlžné oponě bezmocnosti a bezvýchodnosti. Když jsme se dostávali níž a níž, balvan, který jsme nesli v sobě, byl čím dál lehčí, a když jsme před desátou hodinou u Madony slezli ze skály, spadl úplně na zem. Všichni jsme si navzájem, s únavou ale i s úsměvem, potřásli rukou a radovali se, že jsme to zvládli. Se svítícími čelovkami jsme dokráčeli jako chodící mrtvoly k táboru, kde na nás netrpělivě čekala Helča. Hned jsme batoh shodili na zem a únavou padli na prdel. Fofrem jsem si udělal polívku ze sáčku a teplý čaj, po zažehnání hladu a žízně jsem zalezl do spacáku, napsal krátký článek do blogu a hned usnul… Tolik bravurních a neobvyklých zážitků včetně obav před nástrahami hor a nových zkušeností během dne jsem ještě neprožil…
Ušli jsme celkem skoro 5km s převýšením 1614 metrů.