Po včerejším náročném výstupu jsem spal jak zabitý a ani ráno se mi nechtělo vstávat, když mě Péťa vzbudil již brzy, v půl osmé, se slovy: „Hned balíme a jedeme domů!“. Minuty se nekonečně vlekly, až jsem se z lehkého šoku vzpamatoval, celý rozlámaný jsem se dal do kupy a vysoukal se ze stanu ven do nevlídného počasí. Bylo zataženo, pošmourno, trochu chladno a Matterhorn byl celý zahalený v oblacích. Při balení věcí vidím přicházet Péťu zezdola, oznamuje mně, že mu jeho spacák při manipulaci vyklouzl z ruky a skutálel se ze skály dolů k ledovci. Dohodli jsme se, že se pokusíme na zpáteční cestě do Schwarzsee sejít dolů po části ledovce, najít spacák a zkrátit si tak cestu. Při balení věcí nestíhám tempo, a tak mi Helča pomáhá se složením stanu. Po sbalení věcí a krátké snídani ve formě müsli tyčinky vyrážíme s batohem na zádech na lov spacáku. Sestup dolů po velkých kamenech a sněhové pláni byl náročný a unavující, z dálky vidíme červenou tečku visící na stěně asi 5 metrů od země. V duchu přemýšlíme, jak se k němu dostat, dlouze se o tom bavíme, když tu najednou trošku zafoukal vítr, spacák vyslyšel naše přání a spadl na zem. Jaká úleva! Péťa se od nás odtrhl a šel pro spacák, my jsme mezitím pokračovali v průzkumu dolní části terénu s velkým zlomem. Ani po dlouhém hledání se nám nedaří najít správnou cestu, ledovec končil prudkým srázem. Poslední volba byla se vrátit stejnou cestou nahoru k táboru a vrátit se jedinou schůdnou cestou, kudy jsme přišli. Kvůli této nepříjemnosti jsme ztratili dvě hodiny a kus energie. U chaty Hornlihütte si dopřáváme malou pauzu na odpočinek a znovu vyrážíme. Cesta dolů známou trasou nám rychle utíká, nad hlavami nám prolétlo několik vrtulníků dovážející zásoby na chatu. Během sestupu se krajina mění, teplota stoupá a naše nálada ze včerejší únavy se postupně lepší. Když jsme došli ke stanici Schwarzsee, začalo mírně poprchávat a foukat silný vítr. Od stanice jsme pokračovali dále podle cedulky mířící na Zermatt, dole na louce jsme odložili batohy a ulehli do trávy. Z našich posledních zásob se posilňujeme a z okolní krajiny čerpáme energii pro poslední úsek naší cesty. Sestup až k Zermattu přes serpentýnky zařízlé ve stráni s bujnou vegetací ubíhal rychle, neb nás poháněla představa idylky domova, pohody a domácí stravy. S Péťou a Helčou jsme stále vpředu a u každé křižovatky čekáme na opozdilce, Páju a Toma, kteří z posledních sil urvali kus cesty… :-) Až dole jsem si vzpomněl na poslední velký kus čokolády, který nosím pro případ nouze, což právě nastává. Okolo druhé odpolední jsme konečně v Zermattu, vyčerpaní, špinaví, částečně hladoví, ale šťastní, že konečně vyrazíme na cestu domů. U úchvatné zermattské kašny se svišti jsme se naposled společně vyfotili na památku. Vlakem jsme odjeli do Täsche, kde na nás čekalo Petrovo služební auto. Po balení věcí do auta a malé hygieně vyrážíme směr Praha. Při cestě se stavujeme ve městě, kde kupujeme zásobu jídla na poslední úsek naší poutě. Časté střídání v řízení zabránilo našim unaveným očím, aby se, byť jen na malou chvilku, oddaly sladkému spánku za volantem. Přes rakouské vesničky se pomalu blížíme k hranicím Německa, kde se napojujeme na dálnici směr Mnichov – Rozvadov – Plzeň – Praha. Kolem jedné hodiny se stavujeme v samoobslužné restauraci, kde si po dlouhé době dopřáváme pořádnou večeři. Kolem druhé hodiny jsme, hurá, na české půdě. Do matičky Prahy dorážíme za ranního rozbřesku, kolem čtvrté hodiny. Se všemi se loučím, nedočkavě se těším do hajan, kde se opět oddám snu o zdolání silného zermatského lva.Celkem jsme ušli 13.2 km s převýšením 287 metrů.
Žádné komentáře:
Okomentovat